Jak to celé začalo

Vždy, když se mě někdo zeptá, z jakého důvodu jsem se rozhodl vařit pivo, vzpomenu si na tu osudovou chvíli, kdy jsem se rozhodoval o své budoucnosti nad knihou popisující podmínky a nabídky středních škol. Jako člověk milující sladkosti a cukrovinky všeho druhu, jsem měl vcelku jasnou volbu, bude ze mě cukrář. Vyhedal jsem tedy průmyslovou školu, kde byla nabídka tohoto oboru a tím se začala odvíjet má pivovarnická nit osudu. Snad Božím řízením či shodou okolností, byl obor „cukr a cukrovinky“ v nabídce Střední průmyslové školy potravinářských technologií v Praze v Podskalské ulici. Nalistoval jsem tedy stránku, kde bylo popsáno co musím splnit, abych byl přijat a jak se nadále uplatním v dalším životě. A jak tak koukám na mnou vybraný obor, sklouzne mi zrak na stránku vedlejší, kde se na stejné škole píše o pivu, vínu a dalších kvasných procesech. Chvíli dumám, porovnávám požadavky a jak už to bývá ve věku jankovitém, radím se se svým tátou. Slovo dalo slovo a bylo rozhodnuto, bude ze mě „studovaný sládek“ (takto mě dnes můj táta tituluje, mimochodem, dnes už je „přezkoušený podsládek“).

Tak se tedy stalo, že jsem se začal zabývat výrobou, a samosebou i hojnou degustací, především piva. První várku jsem ještě se svými spolužáky vařil v rámci výuky a nutno poznamenat, že se vcelku podařila, alespoň dle pana profesora Kozy, se kterým jsme naši várku velmi úspěšně ochutnávali.

Po ukončení studia se má pivovarská kariéra spojila s jedním nejmenovaným pivovarem v Praze. I přes takovéto pouto jsem vždy toužil vařit pivo vlasní a to jsem také jako jeden z mnoha domavařičů dělal. Párkrát do roka jsem s tátou strávil nesčetné hodiny u 20ti litrového hrnce a mořil se se scezováním a následně sledoval kvašení a modlil se, aby mi přálo počasí a byla dost zima, ale ne zase moc veliká, zkrátka, aby se vše povedlo a dalo se to alespoň pít. V konečné fázi jsme měli pár piv a to jsme se ještě museli podělit s přáteli a kamarády. Strašná dřina a skoro žádné potěšení s konečného produktu. Tak nastala fáze zvyšování kapacity a produkce domovaření.

Když se nám podařilo sehnat 150ti litrové hrnce na vaření, měli jsme ohromnou radost z množství, které si uvaříme. Nastalo však období shánění a výroby dalších součástí technologie potřebné k uvaření takového objemu a hlavně zajištění kvality našeho piva. Sehnali jsme 500 litrový tank a kvasnou nádobu a bylo jasné, že i varna se bude muset zvětšit. Další otázkou převzatou od klasika bylo „kam s ním?“, kam náš pivovárek umístíme, přeci jen už to nejsou žádné kastroly a někde se musí usadit i tanky a chlazení a další a další věci, které k tomu všemu patří.

Tady do našeho společného koníčku vstupuje táta, který jako veliký pivní nadšenec nevynechal téměř jedinou várku za celou dlouhou dobu našeho vývoje a rozhodl o umístění v chlupě v Kamenici nad Lipou.

Jelikož se v tomto malebném městečku na rozmezí Vysočiny a Jihočeského kraje, posazeném na trati uzkokolejné dráhy, vařilo pivo ještě v padesátých letech minulého století, nebylo pochyb, že máme na co navazovat nebo se od čeho odpíchnout. A tím se dostáváme k samotnému jádru a konci našeho povídání o, jak já s oblibou řílkám, „pidi – pivovaru“ Kokeš.

 

Jsme hrdí na to, že jsme vrátili vaření piva do Kamenice nad Lipou a ještě více nás těší, že jsou na to hrdi místní obyvatelé, kteří postupně objevují náš nenápadný pidipivovárek a zavítají k nám pro hlt osvěžujícího a lahodného piva. Věřím, že i mnozí z vás, kteří nemáte to štěstí, že jste z Kamenice nad Lipou navštívíte tento malebný kraj a sejdeme se u nás na žejdlíku.

 

Srdečně zve „studovaný sládek“ Tomáš Kokeš Kopačka